Archeologie druhé světové války

Výzkum vojenských táborů na Slavonicku a okolí.
Lidské osudy pohledem archeologických nálezů

Konec druhé světové války v pohraničí.

Všeobecný chaos, ústup armády a civilistů.
Obraz osvobození

Lidské osudy pohledem archeologických nálezů

Druhá světová válka – největší konflikt v dějinách lidstva, se pomalu chýlí ke svému konci. Porážka německé armády je nevyhnutelná, stále však oddalovaná neochotou připustit si porážku a vzdát se Spojencům – někteří stále preferují boj za ztracenou věc až do samotného konce.

Do relativně klidného pohraničí se blíží válečná vřava, jednotlivá městečka se tak začínají připravovat na blížící se frontu. Je formována lidobrana, tzv. Volksturm, kopány jsou zákopy a budováno obranné postavení. Také československé příhraniční pevnůstky, tvořící bývalou síť opevnění k obraně vlasti před invazí německé armády v roce 1938, jsou narychlo opravovány a připraveny k využití. Všechny tyto činnosti mají vypomoci německé armádě v obraně měst, a nepříteli tak ztížit postup.

Na jaře 1945 je již zřejmé, že německá armáda v českých zemích bude, přes mnohdy urputné ústupové boje, nakonec poražena a není již schopna zadržet obrovské masy vojsk Spojenců. Naším územím rychle postupují vojska Rudé armády – svazky 2. a 4. ukrajinského frontu a 1. a 4. rumunské armády, ze západu pak od poloviny dubna zase vojska 3. americké armády generála G.S. Pattona. Tyto síly před sebou ženou množství ustupujících německých vojsk, ale i civilistů. Boj za ztracenou věc najednou střídá boj o holý život, zavládne chaos a všudypřítomný zmatek.

Na Slavonice a pohraničí do té doby válečné dunění a hřmot doléhalo spíše z dálky. Město samotné se ale již v průběhu války stává destinací přílivu uprchlíků (str134) z vybombardovaných měst a území, kde válečná vřava zuřila naplno. Ve městě a okolí jsou na práci nasazeni i zajatci z říší okupovaných zemí – Francouzi, Poláci, Rusové, Jugoslávci a další. Tak se najednou stane, že počet obyvatel ve Slavonicích čítá před koncem války na 4000 osob. Situace se ale dále zhoršuje, s blížící se frontou sílí nápor prchajících civilistů a armády, hledající útočiště v příhraničních městech a blízkém okolí.

Lidí, utíkajících před krutostí války, je ohromné množství. Například městem Nová Bystřice jich dle zápisků z obecní kroniky takto projde až 600 denně. Jsou mnohdy vyčerpaní, hladoví.

Společně s civilisty prchají oblastí i početná ustupující vojska zbytku německé armády. Vojáci mají hrůzu z ruského zajetí a chtějí se za každou cenu dostat k Američanům. Ti začátkem května dosáhnou linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice a po společné domluvě se Sověty zde svůj postup zastaví a vytyčena je tzv. demarkační linie. K této linii pak směřuje početná německá kolona, která se zde chce Američanům vzdát. Tak jednoduché to ale nebude. Autům a dalším strojům při cestě do zajetí dochází benzín a jsou ponechána na silnici, technické vymoženosti německé branné moci tak vystřídají kola, povozy, koně a pěší pochod. 9. května opouští v dopoledních hodinách město poslední německá vojska, v jednu hodinu odpoledne již do města přijíždí předvoj kolony Rudé armády.

Při demarkační linii je najednou soustředěno obrovské množství odzbrojených německých vojáků. Někteří vojáci stihnou kapitulaci provést v americkém teritoriu, ty, kteří se vzdají východně od zmiňované linie, a nestihnou tak přejít k jednotkám USA, v masovém měřítku zajímají Sověti. Obecně lze prohlásit, že situace ohledně zajatců je v počátečních týdnech a měsících značně neuspořádaná, do zajetí se dostávají stále větší počty lidí, se kterými se musejí spojenecké armády vypořádat. Zajatci jsou tak mnohdy provizorně shromážděni „pod širým nebem“, později ale vzniknou stabilnější soustřeďovací zařízení.  

Němečtí vojáci zajatí na Dačicku, Slavonicku, Novobystřicku a Jindřichohradecku tak spadají pod působnost Sovětské armády, zejména pak ruské správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných. Na zajatce čeká propracovaná síť táborů, od jednoduše zařízených přijímacích a sběrných středisek, až po organizované frontové tábory. Tyto tábory představovaly již tehdy velice zajímavý fenomén – nedlouho po skončení války najednou poblíž Slavonic a Nové Bystřice vznikají komplexy, připomínající velikostí fungující města, počtem „obyvatel“ často převyšující samotné Slavonice či Novou Bystřici. Poblíž Českého Rudolce je dokonce vybudován tábor o rozloze 160 hektarů, který je schopen dle údajů z obecní kroniky v kritických dnech pojmout až 120 tisíc lidí, čímž se hrubým odhadem blíží počtu obyvatel Českých Budějovic.

Ve Slavonicích je tehdy skutečně rušno, usídlí se zde početná část sovětské armády, je zřízeno divizní velitelství a městské vojenské velitelství. Město pomyslně představuje důležitou křižovatku, kterou mimo válečné uprchlíky proudí i desetitisíce zajatců do táborů v Českém Rudolci, Starém Hobzí a rakouském Waidhofenu.

Zajatci v příhraničních oblastech Slavonicka, Dačicka a Novobystřicka nejsou pro místní obyvatele ničím novým. Už za války zde německá armáda držela a nasazovala na nejrůznější práci početné skupiny zajatých Rusů, Italů, Poláků, Francouzů a dalších vojáků spojeneckých armád nejrůznějších národností, což dokládají zápisky z kronik i svědectví pamětníků. Po válce jsou kupříkladu Francouzští zajatci ve Slavonicích využiti revolučním národním výborem při nastolení pořádku ve městě před příchodem Rudé armády, na Novobystřicku a Rudolecku si zase osvobození zajatci po odchodu německé armády začnou kompenzovat prožitá příkoří a rabují. Tento akt nelze unáhleně odsuzovat. Se zajatci nebylo vždy taktně zacházeno a dle pořízených pamětnických svědectví zažívali zejména Rusové a Poláci v rukách svých věznitelů mnohé, až neúnosné těžkosti. Po osvobození se ale karta obrací a dříve věznění vojáci nabudou svobody s možností podílet se na správě oblasti – často i kontrolou nad zajatými německými vojáky – příslušníky bývalého režimu, kterým byli dříve vězněni.  

Marie Pěkná bere kolo a vyráží se svým tatínkem na výlet z Nové Bystřice na Staré město. Kousek za městem se jim ale naskytne k vidění zajímavá podívaná – tisíce zajatých německých vojáků, mířících v pětistupech po silnici směrem do ruského zajetí. Obrovský průvod o několika kilometrech se na dlouho vryje do paměti. Vojáci jdou poslušně směrem na Hůrky, kde je pro ně vymezen prostor o několika km2 – nový přechodný „domov“, který v brzké době od měsíce května do července pojme několik desítek tisíc lidí a dle počtu bude větší než samotné město poblíž.   

Obdobná situace je k vidění i o deset kilometrů dál směrem k vesnici Český Rudolec v okrese Dačice, kde vzniká začátkem května ještě větší komplex, který v brzké době pojme přes sto tisíc zajatců. V lesním porostu u vesnice, směrem k Lipolci a Lidéřovicím, Sověti zřizují obrovský vojenský tábor, který je tak propracovaný, že zde jsou svého času k vidění i pekárny, lazaret, a dokonce kostel s vlastním duchovním pro evangelíky i katolíky.

Nesmíme opomenout ani velký vojenský tábor, který se v té době nacházel hned vedle Slavonic u Starého Hobzí. Zde se v lese poblíž malebné říčky Dyje nachází velký tábor pro německé a maďarské vojáky. Tábor podle údajů ruských vojenských činitelů čítá až 100 tisíc lidí. Aby nemuseli zajatci tábořit pod širým nebem, pokácejí celý les a ze dřeva a veškerého dostupného materiálu si postaví jednoduché příbytky a sruby. To lze sledovat i v místě ostatních táborů, kdy pro nás neuvěřitelné množství lidí začne oblast, kde tráví zajetí, chápat jako svůj přechodný domov a v tomto duchu si krajinu a okolí začne přetvářet a měnit k obrazu svému – zejména pak k většímu komfortu, který by měl jejich pobyt a životní podmínky alespoň trochu zlehčit. Tak se stalo, že vysoké lesy u rybníka Osika, Českého Rudolce a řeky Moravské Dyje u Starého Hobzí jsou mnohdy zcela vykáceny.

Velké počty lidí v poměrně malém prostoru a  nepříznivé životní podmínky dají brzy vzniknout epidemiím, zejména pak tyfu a dalším chorobám. Mnozí vojáci v době svého pobytu v zajetí podlehnou svým zraněním či nemocem. V místech táborů jsou dodnes předpokládány neoznačené hroby pochovaných z polních lazaretů.

Zmiňované zajatecké tábory jsou pak většinou v červenci a srpnu postupně likvidovány a zajaté vojáky po vyčleněných skupinách odvádějí Sověti do Dačic a Slavonic. Zde jsou pro ně připraveny vlakové soupravy, které je odvážejí dál na východ, kde si mají zajatci odpracovat škodu napáchanou na východní frontě. Mnozí z nich se už nikdy nevrátí.

Archeologie druhé světové války - ilustrační foto

Archeologie války

Od opuštění velkých vojenských táborů uplyne řada let. Vojáci odešli, provizorní dřevěné stavby zajatců v místě tábora u Starého Hobzí jsou rozebrány na palivové dříví, části dřevěných chatek z Rudolce dokonce místní využívají ke stavbě loděnice. Nicméně, dříve tak rušné oblasti postupně upadají v zapomnění a zarůstají. Krajina si tak postupně bere zpátky dávnou podobu a po 75 letech není pomalu poznat, že místa, dnes často lidově nazývaná „na lágru“( či „v lágru“) dříve přestavovala obrovské vojenské celky s deseti tisíci obyvateli. O organizaci táborů v době jejich fungování toho nevíme mnoho, tábory jakožto plnohodnotné vojenské objekty byly dobře hlídány a obyčejný člověk se k nim často nemohl přiblížit ani na dohled. V době epidemií, propukajících mezi zajatci, o kontakt zřejmě nikdo z místních ani nestál, a tak se stalo, že přes několik málo dostupných písemných údajů z kronik a pár starých fotografií víme o organizaci, podobě a životě v táborech často jen střípek informací.  

Možnost pochopit organizaci vojenských táborů a přiblížit se tomu, jak mohl vypadat život zajatce v nich, máme dnes díky archeologii. Už dávno neplatí, že se archeologové zabývají nutně pravěkem, pozornosti neunikají ani památky z 20. století. Tímto obdobím se zabývá tzv. archeologie modernity. V rámci tohoto oboru jsou tak zkoumány zaniklé německé vesnice po roce 1945, bývalé hřbitovy a další památky z 20. století. Archeologie modernity se dělí na zájmová odvětví, důležitá je tzv. archeologie konfliktu a archeologie vojenství, v rámci, kterých jsou například zkoumány pozůstatky vojenských střetů, pevnosti, radarové stanice, letiště, ale i místa spojená s holocaustem, koncentrační tábory či pracovní tábory z doby komunismu.

Do této početné kategorie spadají i vojenské tábory z doby druhé světové války, a tak se prostory bývalých vojenských táborů na Slavonicku, Dačicku a Novobystřicku začínají archeologové postupně zabývat. První výzkumy započaly v roce 2017 pod vedením archeologického ústavu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Jako první je zkoumána lokalita vojenského sběrného tábora u Nové Bystřice. Při první návštěvě místa bývalého zajateckého tábora pro desetitisíce zajatců badatele na první pohled upoutají pozůstatky příbytků a vyhloubených okopů, které si zde zajatci budovali, aby v nich lépe přečkali pobyt v zajetí. Po podrobném terénním průzkumu je těchto zahloubených ubikačních objektů zaměřeno na 250. V prostoru tzv. křížového vrchu, kde se měl dříve nacházet i lazaret, jsou pak objeveny dokonce nadzemní pozůstatky příbytků zbudovaných z kamene. Kreativita zajatců a jejich um využít všechen dostupný materiál k tvorbě provizorních obytných staveb neznaly mezí.

Podobné pozůstatky zahloubených příbytků jsou časem lokalizovány i v místě bývalých vojenských táborů u Českého Rudolce a Starého Hobzí. Na základě terénních postřehů lze prohlásit, že vojáci při budování těchto provizorních příbytků odvedli vskutku kvalitní práci – místo, kde jednotlivé okopy a domky ze dřeva stály, je patrné do dnešních dnů i po tolika letech. V rámci archeologického výzkumu jsou pak tyto objekty zaměřeny a dokumentovány pomocí fotoaparátu, přístroje GPS a totální stanice. Výsledkem je přenesení pozice těchto objektů do mapy a vytvoření několika modelů, na něž máte možnost se podívat.  

Dokumentace objektů vojenských táborů je dnes velice důležitá. V lesních prostorách, kde se dříve tábory nacházely, probíhá ve většině případů intenzivní lesní práce a zejména těžba dřeva,  jejímž následkem bylo již mnoho okopů zničeno. Práce archeologů tak představuje poslední možnost, jak tyto památky zaznamenat a případně zachovat pro další generace. Doufejme, že se díky osvětě u veřejnosti dostane těmto recentním památkám alespoň částečné ochrany, kterou si zcela jistě zasluhují.

Archeologie druhé světové války - ilustrační foto 2

Po zajatcích v místech táborů nezbyly jen pozůstatky okopů a ubikací. Po opuštění zde zůstává odhozen i velký počet vojenského materiálu a osobních věcí, odrážejících vojákův každodenní život v zajetí. Lokality vojenských táborů upoutaly u veřejnosti pozornost hned poté, co je opustili poslední vojáci. Lidé tak ze zvědavosti odnášejí nejrůznější vojenské předměty a materiál po zajatcích domů. Věcí v oblastech tábora bylo nepočítaně, většinou se ale jednalo o nejrůznější odpad – z kovu, skla, či kůže, který tehdy neměl žádnou hodnotu a byl na místě ponechán či uklizen do jímek nebo prohlubní po provizorních příbytcích. Do dnešních dnů lze v místech vojenských táborů registrovat mnoho zajímavých předmětů, jako jsou například vojenská vyznamenání, identifikační známky, nejrůznější části polní výbavy, munice, dobové mince, hřebeny, mastičky a další rozličné předměty. Všechny tyto jmenované předměty byly registrovány v rámci archeologického výzkumu a poskytují úžasnou příležitost dozvědět se o místě a zde internovaných vojácích něco nového a osobního, co by více vypovídalo o čase stráveném v zajetí.

Nejen součásti vojenské výbavy, vyznamenání a osobní věci, ale i tehdy bezcenné plechovky a zbytky kostí dnes představují důležitý archeologický pramen poznání a každý takový kus kosti nebo plechovky od jídla znamená cenný poznatek k životu vojáka v zajetí, zejména pak k jeho stravování.  

Dle vzpomínek německého vojáka Ulricha Koppeho, drženého v táboře u Nové Bystřice, se Sověti snažili zajatcům poskytovat jídlo, nebylo tomu ale v adekvátním množství. Zajatých vojáků bylo příliš mnoho, v táboře u Českého Rudolce pro zajatce denně poráželi dokonce až 80 kusů dobytka. Většinou se dle vzpomínek pamětníků jedná o hospodářská zvířata z okolí, která byla Sověty zabavena a dopravena do lágru. I přes snahu Rudé armády tábory jakkoliv zásobovat však vojáci často strádali hladem.

Archeologie života v zajetí

Díky moderním vědeckým přístupům v archeologii, a zejména pak díky vědecké disciplíně archeozoologii jsme dnes schopni zjistit, jak skutečně vypadal zajatcův jídelníček a čím vším se vlastně lidé v táborech stravovali. Například v průběhu archeologického výzkumu v táboře u Nové Bystřice je v roce 2017 registrováno a analyzováno přes 420 kostí a jejich fragmentů. Díky analýze dnes víme, že se jídelníček zajatců mohl skládat z masa zvířat, jako je tur, ovce/koza, kůň, či prase.

Díky další vědecké disciplíně – archeobotanice, jsme zase schopni zjistit, jak mohlo vypadat prostředí, které zajatce obklopovalo, a zdali si zajatci jídelníček nezpestřovali dostupnými plodinami z okolí. V rámci analýz nalezená semena rostlin ostružin a malin, které dnes již v místech nejsou k vidění, pak dostávají  z hlediska potencionální potravy pro zajatce zcela nový význam a dotvářejí pomyslný obraz krajiny, která zajatého člověka obklopovala.

Přes veškeré zde prezentované výsledky stojí badatelské výzkumy vojenských táborů teprve na počátku a archeologové mají před sebou ještě velký kus práce. Vždyť zmiňované vojenské komplexy představují de facto dávná fungující města, jejichž plnohodnotný výzkum zabere ještě mnoho let práce.

Civilisté a uprchlické vlny

Archeologický výzkum hrobů z konce druhé světové války poblíž obce Blato, obr. 1

Práce archeologů díky artefaktům mnohdy odkrývá lidské příběhy plné těžkostí a strastí, které byly historií opomíjeny. Věříme ale, že pro budoucí generace je důležité tyto příběhy objevovat a přivádět na světlo současného povědomí společnosti.

Díky výzkumům se tak dozvídáme více nejen o vojenských táborech a životě válečných zajatců, ale i o osudu obyčejných lidí, kteří se konfliktu nijak aktivně neúčastnili, a přesto na něj dopláceli nejvíce.

Společně s neuvěřitelným počtem vojáků německé armády dosáhne konce války v oblasti Dačicka, Slavonicka a Novobystřicka i mnoho civilistů, prchajících napříč protektorátem před hrůzami války. Pro mohutné uprchlické vlny a houfy lidí, táhnoucích se napříč zemí, se brzy vžije označení „národní hosté“. Převážně ženy, děti, starci, vysílení a hladoví, cestují napříč krajinou na povozech či pěšky. Obrovské přesuny obyvatelstva neutichají ani po skončení druhé světové války. Ta vyústila k největším migračním vlnám obyvatelstva v historii lidstva. Počty lidí prchajících před válkou byly vskutku děsivé. Jen v Dolním Radíkově u Českého Rudolce se na katastru malé vesnice a v okolí kupí na 5 tisíc civilistů, další 4 tisíce uprchlíků ze slezské Vratislavi (tehdy Breslau) jsou shromážděny v parku ve Starém Hobzí.

Malá vesnička Blato u Nové Bystřice zažívá také rušné dny, válka sem postupně žene velké množství lidí. Utečenci přicházejí po silnici z blízké vesnice Klenové, od Slavonic míří do Kláštera společně s armádou další. Situace se stává kritickou ve chvíli, kdy po železnici dorazí na 100 vagonů s třemi tisíci uprchlíky ze Slezska a rumunského Sedmihradska. Na 5 stovek je jich pak doslova nacpáno do místních domů a školy. Mezi ubytovanými, kteří teď již zcela převýšili počet obyvatel celé vesnice, nedlouho poté propuká tyfus a další choroby. Mnozí z nich, hladoví a vyčerpaní, bloudí po okolí a prosí místní o jídlo. Nakonec se skupina vydává na poslední cestu do Rakouska, ještě předtím ale někteří svůj boj vzdají a neúnosné situaci podlehnou.

Archeologický výzkum hrobů z konce druhé světové války poblíž obce Blato, obr. 2

Zmínění jedinci jsou pak provizorně pochováni do neoznačených hrobů na poli poblíž vesnice. Nad místem jejich posledního spočinutí se tyčí jen velký černý kříž a dva vzrostlé kaštany. Do nedávné doby o nich nikdo nic nevěděl, díky vzpomínkám jednoho místního pamětníka se ale archeologům nakonec podařilo hroby lokalizovat a ostatky dvanácti pohřbených v rámci výzkumu přemístit, aby jejich místo spočinutí dále neohrožovala zemědělská technika.  Díky tomu jim bude dopřán klid a ta nejvyšší možná pieta, jakou zasluhují.

Na pozůstatcích byla po výzkumu provedena antropologická analýza a předměty, se kterými byli pohřbeni, byly dále laboratorně zpracovány a zkoumány. Díky tomu všemu dnes víme o pochovaných nebožtících alespoň nějaké informace a můžeme se částečně přiblížit jejich posledním životním okamžikům. Antropologická analýza provedená na šesti neznámých pohřbených mimo jiné zjistila, že se jedná o ženy středního věku. V laboratoři se dále pracovalo s nálezy – osobními věcmi, které měli zesnulí u sebe – snubní prsteny, zrcátka, hřebeny, tužky na psaní, ale i značný počet mincí. Díky početnému osobnímu majetku, který byl zesnulým při pohřbu ponechán, se přikláníme k závěru, že s nimi bylo zacházeno důstojně . Každý z pohřbených byl pochován do vlastního hrobu, a ne hromadně pohozen s ostatními, antropologická analýza dále neprokázala žádná násilná zranění neslučitelná se životem. Šetrné zacházení archeology také přivádí k hypotéze, že mrtvé mohli pohřbít místní, a nevylučuje se ani možnost, že mezi pohřbenými je některý z obyvatel Blata. Otazníků za celým objevem je vskutku spousta a zřejmě se nikdy nepodaří oběti blíže identifikovat. K dnešním dnům tedy pohřbení představují civilisty blíže neurčené národnosti, spadající do početné kategorie neznámých válečných obětí druhé světové války. Obětí, které nesmí zůstat opomíjeny a společně s válečnými hrůzami je nutné si je připomínat, aby již nikdy nebylo dopuštěno tuto temnou kapitolu dějin opakovat. I k této osvětě se snaží archeologie modernity cílit.  

Příběh Slavonicka na mapě

zvětšit mapu

Křižovatky konce války - rok 1945 na Slavonicku

Spolkový dům Slavonice Zukunftsraum Thayaland Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR Post Bellum, z. ú.